Život farnosti

Kostel je v mnoha obcích, v naší nevyjímaje, přirozenou dominantou obce a zejména v dřívějších dobách provázel své farníky od křtu až po pohřeb. Jen kolik lidí se scházelo z nejširšího okolí na mše "obyčejné", ale i ty významné při velkých církevních i světských slavnostech. Není proto divu, že v takto pestrém společenství po staletí vznikala zcela specifická kultura náboženského projevu místních horalů ale i jeptišek, které v Maršově pracovaly v nemocnici, škole a školce do jejich odchodu za Hitlera, kdy se musely vrátit do Německa, aby je od roku 1952  vystřídaly sestry české z Varnsdorfu z řádu Neposkvrněného početí Panny Marie. To byl důsledek komunistického proticírkevního běsnění, kdy sestry tohoto řádu, které ještě v roce 1950 pracovaly např. na dětské infekční klinice a mateřinci v Přerově, internátě pro děvčata ve Šternberku, domově důchodců a dětské školce v Moravské Třebové, v dětském domově v Uherském Brodě, musely svoji práci opustit a pracovat v maršovském Texlenu, protože byly nepohodlné komunistickému režimu. Církev měla být vytlačena z veřejného života. Ačkoli referentka Šrajbrová se k sestrám chovala slušně, tak zde byly sestry pod nátlakem, aby se vzdaly svého řeholního povolání. Např. dělníci prý měli slíbenu finanční odměnu, svedou-li nějakou sestru. I přes nátlak se ale sestry svého nevzdaly.

Podle vzpomínek místních pamětníků byly jen v novém maršovském kostele před 2. světovou válkou v neděli mše ráno v 7, 9, 11 a odpoledne v 15:30 hodin. Mše byly tak hojně navštěvované, že zejména na té hlavní v 9 se lidé ani nevešli do lavic a museli stát. Děti prý proto vždy spěchaly, aby přišly ještě včas a mohly se posadit. Vedle těchto nedělních mší stojí zmínit zejména obřady při církevních svátcích.

V Adventu byly vždy ráno od sedmi roráty-mše přípravy na Vánoce.

O Vánocích se stavěl v kostele betlém, který není široko daleko zabírající celý výklenek u dnešního oltáře Srdce Ježíšova. Na hlavním oltáři nad svatostánkem dávaly o Vánocích jeptišky sošku narozeného Ježíška, kterou prý později někdo ukradl. Kolem oltáře byly stromečky. Samozřejmostí byly velký sbor a orchestr, který o Vánocích hrával. Poněkud zvláštní prý byla půlnoční mše za 2 sv. války, která se konala ve starém kostele, protože nový kostel měl příliš veliká okna, která šla jen těžko zatemnit a farnost by nemohla vyhovět nařízení v noci nesvítit, aby tak nechtěně nebyla jakýmsi navigačním bodem pro případné bombardéry. V takto neklidné době proto vyšli před půlnoční lidé z Albeřic, Suchého dolu, ale i samotného Maršova s lucerničkami, aby oslavili narození malého dítěte, jehož hlavním učením je láska, dobro a pokoj.

Na popeleční středu byla vždy od 7 mše, při které kněz na znamení pokání dělal věřícím popelem křížek na čele. Děti ještě před školou na tuto mši rády chodívaly, protože jít do školy s "tečkou na čele, to bylo něco." Jak už tu dětská vychytralost napovídá, tak někteří nechodili na onu mši od 7, ale až od 7:30 pouze pro onu tečku.

Velikonoční svátky, jakožto největší církevní svátky, byly rovněž prozářeny radostí. Od Zeleného čtvrtku do sobotní noční mše se nezvonilo "zvony odletěly do Říma" a byly nahrazovány klapadly a řehtačkami. V maršovském kostele proto i dnes můžete vidět více jak dvojmetrovou řehtačku. Na Velký pátek a tzv. Bílou sobotu dopoledne se do kostela vstupovalo pouze postraními vchody a v hlavním vchodu byla umístěna obrovská dřevěná skála, tzv. Boží hrob, se sochou umučeného Ježíše v záplavě květin, které prý vždy přinášela místní paní učitelka. U tohoto "hrobu" se vždy po dvou hodinách střídali 2 ministranti, kteří zde klečeli a modlili se. Byť se o sobotách běžně pracovalo, večer po západu slunce se většina Maršova sešla na velikonočních obřadech, které začínaly u ohně před kostelem. Oheň symbolizoval Ježíše, který ve tmě zloby nese lidem světlo své lásky. Poté kněz vzal kříž, třikrát jím zaklepal za slov z evangelia o dveře kostela a poté všichni přítomní vešli do kostela.

Svátost pomazání nemocných (lidově velmi nepřesně řečeno poslední pomazání- pomazání je udělováno starým či nemocným lidem, nikoli jen umírajícím) udílel kněz, který navštívil nemocného u něj doma. Šel v doprovodu dvou ministrantů, kteří šli před ním a zvonili na zvonky.

Zajímavou podobu měly rovněž pohřby a zejména, pokud zemřela svobodná dívka. Průvod byl poté následující: V čele průvodu šla dívka oblečená jako nevěsta v bílém, za ní potom rakev, následovaly dvojice vždy jedné družičky s chlapcem (těchto dvojic bylo více) a poté černá nevěsta.

Po celý měsíc květen se denně konaly tzv. májové pobožnosti, na které jsme tam jako děti rádi chodily. "To se zpívaly ty krásné písničky, které se už dnes nezpívají."

Nejhezčí podobu měla ovšem slavnost Božího těla. To prakticky všichni obyvatelé Maršova a okolí šli velkým průvodem s družičkami, za doprovodu kapely a pan farář nesl pod nebesy (baldachýnem) monstranci s Nejsvětější svátostí. V obci se na ten den stavěly vždy 4 oltáře: u internátu (u hřiště), u řezníka, v zámku a u dnešní vinotéky.

Ke každému kostelu patří nepochybně výuka náboženství. Zde stojí za zmínku Josef Tippelt, který ho učil ve škole před 2. svět. válkou 1x týdně. Jeho konec byl ale smutný. Vyprávění se zde rozcházejí. Jedno popisuje, že byl za války zastřelen, druhé, že zemřel v koncentračním táboře Breslow. Velmi oblíbený byl mezi dětmi farář Malíšek.

Kostelní hudbu měl na starost regenschori Schweitzer.

První i druhá světová válka se Maršova dotkla hlavně hladem a bídou. Přímé boje ho však minuly a obyvatelé o vlastní válce ani příliš nevěděli. V obou válkách ale farnost přišla o zvony. Do života maršovské farnosti však výrazně zasáhl poválečný odsun obyvatel, byť v několika etapách. Pan farář Houštěk však mohl zůstat protože byl Čech. Za odsunu rovněž zmizela monstrance. Němci museli odevzdat v 1945 fotoaparáty a rovněž hudební nástroje.

Jak byl pro farnost zničující poválečný odsun obyvatel, to těžší mělo ještě přijít s nástupem vlády komunismu, kdy bylo opakovaně věřícím vyhrožováno, že pokud budou chodit do kostela, jejich děti budou mít problémy. Např. jedna paní chodila do kostela 1x týdně a měla 4 syny, kteří studovali vysokou školu a musela si vybrat, jestli kostel nebo možnost studia pro ně. Za komunismu se už náboženství nevyučovalo na škole, ale na faře, ale už chodili ze strachu jen tak 2-3 děti. Důsledky tohoto teroru můžeme vidět ve farnosti dodnes.